Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třetí studiový zářez ohlašuje coloradská trojka PRIMITIVE MAN. Kapela, která od roku 2012 vydala nějakých sedmnáct nahrávek, z nichž jen tři jsou klasifikovány jako LP, dokázala za tu dobu ohlodat doom metal na kost a zdrsnit jeho povrch až téměř grindovým způsobem. I tentokráte mají svůj materiál postavený na ultrapomalých tempech, které mají jen málokdy tendence rozčeřit hladinu zlých kytarových ploch nějakým rychlým útokem. Děje se to ojediněle, ale děje se to. Například skladba „Menacing“, začínající hlomozícím blastem, je toho důkazem. Tyto pasáže jsou ale jen vzácným kořením v nekonečných lánech pozvolně plynoucí hrubosti.
Riffy budí dojem monumentální, ale velmi zahnívající hluboké nehybnosti. Jako když se díváte na amazonskou bažinu, ve které jsou určitě někde dole hladoví krokodýli. Podobný přístup mají PRIMITIVE MAN i k hudebním vývoji. V podstatě zůstávají na místě. Tu a tam nasají nebo spolknou více drone/noiseové špíny, jindy si víc zarifují, své pečlivě vykolíkované hájemství ale neopouští.
„Immersion“ si uchovává i náladovost, typickou pro PRIMITIVE MAN. Je to další soundtrack zkázy a zmaru. Je to hudba k pomalému pádu lidstva, pro chvíle, kdy nejvyšší stavby světa obrostou praskliny, předpovídající jejich pád. Deska je rezonantní a těžká. V tomto ohledu dospěla denverská trojice k mistrovství. Album ale díky tomu nemá čím překvapit. Jen se líně převaluje, jako obrovská starobylá nestvůra plná hlubokých vrásek a otevřených vředů.
PRIMITIVE MAN natočili naprosto očekávatelné album, které je po řemeslné stránce dotažené, surové a drtivé. Cokoliv navíc tu ale chybí.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.